ROZHOVOR Z PROGRAMU: Jakub Šural

B r n o - V posledním zápasovém bulletinu v této sezoně jste si mohli přečíst rozhovor s Jakubem Šuralem. Odchovanec Zbrojovky se v úvodu sezony vážně zranil, v minulém týdnu ale završil rekonvalescenci a za juniorku si připsal první soutěžní start po osmi měsících. Přepis rozhovoru vám jako obvykle nabízíme na webu.

Konečně se dočkal! Jednadvacetiletý odchovanec Zbrojovky Jakub Šural naskočil v pondělí do závěrečných minut utkání juniorky s Jihlavou. Na hřiště se tak dostal po dlouhých osmi měsících – a poprvé od těžkého zranění, které si přivodil v reprezentačním utkání s Běloruskem.

Jak se Jakub cítil během dlouhé pauzy a jaké má před sebou nyní cíle? I o tom je dnešní rozhovor!

Kubo, po dlouhém čekání přišel konečně soutěžní zápas. Jak ti po závěrečném hvizdu bylo? Euforie, nebo únava?
Čekal jsem na to osm měsíců, už jsem se těšil opravdu moc (smích). I těch dvacet minut bylo kondičně docela náročných, když má člověk jen naběháno. Přece jen trénink a zápas je něco jiného. Ale byl jsem moc rád, že to mám za sebou a jsem už zase na hřišti.

Dostal jsi nějaké speciální pokyny? Přece jen výsledek byl docela jasný.
Těsně před mým příchodem padl gól na 4:1, takže o výsledku už bylo rozhodnuto. Trenér mi jen řekl, ať si to užiju a jsem opatrný. Zvláštní pokyny jsem neměl, měl jsem hrát v záloze. Tím, že už byl výsledek takový, jsme se ale s Chicem domluvili, on si občas zaútočil a já zůstal za ním.

A jak probíhala komunikace s hráči? V juniorce jsou nyní borci z dorostu, které asi z kabiny moc neznáš. A také se zmíněným Chicem jste se na hřišti potkali vlastně poprvé.
Je pravda, že některé kluky jsem moc neznal. Ale nějak to i s ohledem na stav nevadilo. Je jasné, že kdyby to bylo 1:1, měl bych pokyny asi jiné a komunikace by taky musela být jiná, ale takhle už bylo rozhodnuto a tak jsem se opravdu snažil si to hlavně užít.

Jaké jsou teď tvoje další plány? Nachystat se tak, abys mohl s áčkem naplno odstartovat přípravu?
Takový byl i původní plán a domluva – že dotrénuju podle sebe a půjdu do přípravy. Jenže v posledních měsících se to o hodně zlepšilo, takže jsme se domluvili, že tam na dvacet minut půjdu. Uvidíme, jestli v sezoně ještě nějakou minutáž stihnu. Nějakou dobu to přitom vypadalo opačně, říkal jsem si, že to není moc ono. Ale pak jsem nohu naposiloval a v podstatě ze dne na den mi přišlo, že je to dobré. Hodně musím poděkovat Ivanovi Jánskému, ke kterému jsem chodil na rehabilitace. Je výborný.

Jak těžké bylo zranění psychicky, zejména v začátcích? S řadou hráčů takhle dlouhá pauza pořádně zamává.
V tomhle mi pomohla rodina a přítelkyně, pak i kluci v kabině. Ze začátku jsem se o koleno hodně bál, postupně na to ale zapomínám. Jen u souboje si uvědomím, že je potřeba ještě být opatrný, ale je to v pohodě.

Mrzely tě všechny trable o to víc, že jsi konečně nakoukl do jednadvacítky?
O moc horší období jsem si pro zranění nemohl vybrat. Byl jsem v základní sestavě, dostal se i do reprezentace U21. Navíc i podle toho, co mi trenér Lavička říkal, se mnou počítal, v prvním zápase jsem byl také v základu. Asi je to pro mě škoda, ale nedá se nic dělat, přišlo to takhle. Musím makat dál a nastartovat se znovu.

A asi tomu nepřidaly a nepřidávají ani výsledky áčka, že? Jak těžké bylo prožívat zápasy na tribuně?
Bylo to nesmírně těžké, hlavně ty první zápasy před operací a po ní. Na tribuně to bylo šílené, hlavně když jsem viděl, že to není ono, a nemohl pomoci. Pak už jsem postupně začal chodit na rehabilitace a byl v kabině s klukama, to už bylo lepší. I když dělat čtyři měsíce pořád to stejné bez balonu bylo taky někdy ubíjející (úsměv). Naštěstí už je to za mnou.

Vrchol sezony je pro tebe asi jasný, zápas se Spartou. Vlastně tvůj poslední za Zbrojovku, pak přišel ten smolný moment v reprezentaci.
To rozhodně. Porazit doma Spartu je krásné, bylo to vlastně jediné vítězství, u kterého jsem byl. Další už jsem nestihl.

A porazil jsi i bráchu, což se v rodinné lize u Šuralů počítá. Co ti vlastně ke zranění říkal on? Přece jen už má bohatší zkušenosti, co a jak.
Určitě mi taky pomohl. Hlavně mi říkal, ať na to nespěchám, ať něco nepokazím.

Vzpomeneš si ještě na své začátky ve Zbrojovce?
Přišel jsem do starší přípravky, takže v nějakých osmi, devíti letech. U nás to bylo dané, že budu hrát fotbal, to nešlo jinak (smích).

A hrával jsi jako malý fotbal i s bráchou?
S bráchou jsem toho vlastně moc nenahrál, protože byl o šest let starší a už tou dobou hodně jezdil. Občas jsme si kopali o víkendech, ale moc už si to nepamatuju.

Co aktuálně dělá druhý bratr David, který Zbrojovkou také prošel?
Aktuálně hraje v Rakousku a k tomu masíruje v Kometě.

Máš před sebou nějaké dlouhodobější cíle a sny, nebo se soustředíš čistě jen na návrat do sestavy?
Po tom roce to beru postupně. Jasně, každý má v koutku duše nějaký sen, ale musíme žít v realitě. První a hlavní cíl, který mám, je zdraví. Aby koleno drželo, bylo pevné. A já se dostal co nejdřív do sestavy a stabilně hrával. Pak se uvidí. Neřeším, na jakém postu to bude, jestli kraj nebo stoper.

A absolutně krátkodobý plán je asi modlit se o souběh výsledků, který by Zbrojovku zachránil, že?
To by bylo naprosto skvělé a moc si to přeju, ale bohužel to neovlivním. Budu každopádně na tribuně, byl jsem na každém zápase a jezdil občas i ven, třeba na Spartu.

Bylo po zranění těžké se nějak zabavit? Najednou tolik volného času, přitom omezený pohyb…
První dny to bylo těžší, hlavně po operaci, když jsem byl ležák. Pak už začaly rehabilitace a bylo to lepší. Co tak člověk může dělat – playstation, televize. Mám dost kamarádů, takže potom už to šlo. A jak začaly po dvou měsících tréninky, měl jsem času ještě méně, než v normální sezoně, trénoval jsem totiž mnohem víc. Rehabilitace, posilovna, ježdění na kole, bylo toho víc, než když člověk hraje.

Takže nějaký speciální koníček nemáš? Třeba jako gólmani, kteří oba rybaří?
To nemám. Ale s Pavlem Halouskou jsem na rybách taky párkrát byl (úsměv).

Když jsme u Pavla, koho kromě něj ze současného kádru znáš asi nejvíc? Asi vrstevníky z dorostu?
Kromě Pavla, se kterým jsme hrávali v podstatě od žáků, taky Honza Sedlák. O rok starší je Kuba Přichystal, s tím jsme se potkali v dorostu. A z reprezentace znám dlouho Kráťu. Tonda, Martin a Laďa z dorostu už pak jsou zase mladší o tři roky, takže s těmi jsem se potkal až v áčku.

Co říkáš na letošní výsledky dorostu? Dlouho lize vládl a vede i teď, i když Sparta mocně dotahuje.
V kabině to sleduje asi každý individuálně. Já docela jo, vím, že pod trenérem Šustrem to kluci rozjeli výborně. Poslední zápasy jsem ale neviděl.

Díky za rozhovor. Ať zdraví drží a daří se co nejlépe!