Těch sto let si užiju neskutečně, vzkazuje fanouškům Petr Švancara

Brněnský fotbal slaví právě dnes sto let. Oslavy budou pokračovat až do léta, nicméně ono magické datum je 14. leden roku 1913. K tématu oslav, výročí a brněnské fotbalové historie se pro náš web vyjádřila osoba z hráčského kádru zřejmě nejpovolanější - kapitán Petr Švancara.

Svět tehdy stál na pokraji světové války a řešil jiné problémy, v Brně ale vznikl fotbalový oddíl, který toho za sto let prožil opravdu mnoho. V sezoně 1977/78 dokonce získal československý titul, a právě v této sezoně se (snad symbolicky) narodil i Petr Švancara, duše současné Zbrojovky.

„Úplně první vzpomínka? Zbrojovku jsem v dětství paradoxně vnímal jako rivala, protože jsem hrával za Zetor (ČAFC Židenice) a Zbrojovka byla silnějším a známějším klubem. V deseti letech jsem do Zbrojovky přestupoval a to zpětně považuju za nejlepší krok svého života. I když tehdy jako malý jsem se tomu trochu bránil, právě z důvodu té rivality,“ vzpomíná Švancara na své začátky.

Stejně tak si ihned vybaví i první návštěvu stadionu Za Lužánkami. „My menší jsme tam podávali míče hráčům, jako byli Kukleta, Kobylka či současní trenéři Čuhel s Maléřem. Já měl stanoviště pod kotlem, to byl neuvěřitelný zážitek. Vzpomínám si, jak jsem se modlil, aby se míč odrazil ke mně, a jak mi pak Pavel Kobylka říkal, ať nespěchám. Zbrojovka zrovna vedla, stadion byl narvaný a kotel přímo nade mnou,“ usmívá se Švancara při pohledu do minulosti. Bylo mu tehdy dvanáct let.

Dalším velkým milníkem ve vztahu Zbrojovka – Švancara byl první zápas před lužáneckým publikem. „Hráli jsme s tehdejší Duklou a já dal shodou okolností pět minut před koncem remízový gól,“ nemusí dlouho pátrat v paměti.

Asi největším zážitkem pro něj byly zápasy se Slavií, proti které se mu dařilo – a možná i proto jej nakonec pražský klub zlanařil pro přestup. „Vzpomínám rád hlavně na zápas, ve kterém můj gól byl jediný, a tudíž vítězný. Chodívalo dvacet tisíc lidí, což nebylo ještě nic proti návštěvám pár let předtím, kdy i na druhou ligu chodil plný stadion a lidé se scházeli dlouho před zápasem. Dnes už neskutečné, chtěl bych to někdy zažít.“

Vůbec, Lužánky – to je slovo, při jehož zaslechnutí se napěchované tribuny vybaví automaticky snad každému. „Už při rozcvičení tam bylo šest, sedm tisíc lidí. Z šestého patra hotelu Boby jsme viděli ty hady fanoušků, jak se valí ke stadionu, dlouho před zápasem S nadsázkou jsem tehdy říkal, že se rozcvičit ani nepotřebuju. Dýchlo na vás tak pekelné horko, k tomu nápis v kotli Vítejte v pekle, to ani nebylo nutné se nějak zahřívat. Jako když na vás pustí klimatizaci. Naopak v létě ze začátku tribuny duněly, ale pak už byly ty chorály trochu rozmazané, horko v kombinaci s pivem účinkovalo.“

Když Švancara ještě za A tým nehrál, chodil pochopitelně právě do kotle. „Průvody po utkání na hlavní nádraží, případně na zápas Komety, o tomhle teď vyprávím dětem. Ale opravdu věřím, že se jednou dočkám pěkného stadionu na tomto místě. Třeba ne jako hráč, ale jako fanoušek určitě. A že na něm bude Zbrojovka slavit titul. K tomu se sice musí sejít moc a moc věcí, ale v posledních letech to dokázala Plzeň, Liberec nebo Baník, tak proč ne Brno. Když se vyhrál titul tehdy před lety, sešla se dobrá parta, vhodně doplněná, a dobrý trenér, který se třeba nebál posunout Karla Jarůška z útoku do zálohy. A k tomu skvělí fanoušci.“

V současném kádru Zbrojovky už mnoho pamětníků slavného stadionu není. „Mladá generace už to teď možná tak nevnímá, a to nemyslím nijak zle, je jen jiná doba a pro někoho je už samotná návštěva 40 tisíc lidí na fotbale něco nepředstavitelného. Spíše v realizačním týmu jsou pamětníci, lidi, co brněnským fotbalem žijí už roky, jako třeba kustod Luboš Maršálek. Při pochodu jsme s Mezlou (Pavel Mezlík) hráčům vykládali, jaké to tehdy bylo, jak se trénovalo na škváře, která byla na tehdejší poměry hodně kvalitní. Trénovat nebo hrát na velkém stadionu byla tehdy pro mladší týmy čest a nestávalo se to často.“

Celé prostředí lužáneckého komplexu bylo hodně specifické. "Hned vedle slavný hokejový stadion, fabriky. Hrávaly se tam skořápky, prodávaly bony, marky nebo co to tehdy bylo," vybavuje si "Mercedes". "Byla tam i restaurace Rybníček s vystavenou kopačkou Karla Kroupy, se kterou vstřelil stý ligový gól," přidává další perličku.

Sám Švancara je se Zbrojovkou spjatý i symbolicky. „Narodil jsem se v sezoně 1977/78, ve které Brno slavilo jediný titul,“ potvrzuje. S fotbalem navíc začínal v Židenicích, kde se začala psát i historie Zbrojovky. „Těch sto let si užiju neskutečně. Jen pro to musíme udělat něco i na hřišti, aby oslavy byly důstojné. Musíme se dál rvát, i když to herně nepůjde tak dobře. Přesně tak, jak jsme často získávali body na jaře ve druhé lize nebo na podzim třeba proti Liberci.“

Švancara v letošní přípravě zatím jen trénuje, do hry ještě nezasáhl. „Ještě čekám na jeden rentgen, jistota je jistota. Chtěl bych samozřejmě hrát a být s týmem, protože je mi s tohle partou dobře, navíc jsem nehrál tři měsíce. Herní praxi potřebujete, pokud chcete být platbý hráč, a to já chci. Pokud to všechno dopadne dobře, měl bych se do hry zapojit nejpozději na soustředění v Turecku. Jinak pochopitelně trénuju individuálně, když to nejde s týmem,“ zakončuje tento rozhovor, první k tématu "Zbrojovka a sto let".