Trenéři brněnské mládeže 4 - odpovídá Petr Opletal, kouč U14
V našem pravidelném seriálu se tentokrát na řadu dostává trenér kategorie U14 Petr Opletal. I jeho tým své soutěži vévodí bez ztráty byť jen jediného bodu. Právě o systému mládežnických soutěží byla mimo jiné řeč v následujícím rozhovoru.
Je pro vás výhodou, že jste s hráči v delším kontaktu? Nejsou pro vás noví.
Na to lze nahlížet různě. Na jednu stranu to rozhodně výhoda je, znám kluky i rodiče, máme vybudované způsoby komunikace, víme, co od hráčů čekat. A oni vědí, co čekat od nás. Nemuseli jsme absolvovat proces poznávání, známe se už třetí rok. Na druhou stranu v takovém případě může dojít k určité apatii, chcete-li jakési únavě, kdy už je těžké přinášet nějaké impulzy. Velkou výhodou zase je, že poznám, jak se hráči chovají na velkém hřišti, protože doposud hrávali jen na půlce. Způsob hry se pochopitelně liší a pro nás to jsou cenné poznatky.
Každá kategorie je jedninečná, jak je na tom ta vaše? Mají hráči nějaké „specifické“ problémy?
V tomto věku ještě ne, alespoň pokud můžu mluvit za náš tým. Svody, které mohou rozmělnit tým a nejednu kariéru přibrzdit, přicházejí dle mého názoru až později. Je však běžné, že hráč, který v naší kategorii dominuje, ten přechod nezvládne, a naopak ti, kteří se jen nenápadně ukazují, se ve vyšších kategoriích prosadí a stanou se z nich opory. Obecně se dá říci, že dokud hráč nedojde do staršího dorostu, nepoznáte, jestli se opravdu prosadí.
Když je řeč o oporách, koho byste jmenoval? Procházku, který vsítil už dvanáct branek a v jednom utkání se trefil šestkrát?
Procházka vyniká postavou, zapracovat musí na práci s míčem. Baví ho to, je zarputilý. Ale jen góly neznamenají vše, sám vidíte, jaké výsledky v naší kategorii jsou. Pokud bych měl jmenovat opory, určitě musím zmínit Pachlopníka, který góly dává i připravuje. Dále Matulu, Sedláka, nerad bych na někoho zapomněl. A takový Ševčík je typickým příkladem toho, o čem jsem mluvil. Dřív se neprosazoval tolik, ale nyní je oporou zadních řad, základním kamenem týmu, a byl i mezi oceněnými hráči mládeže.
Nakousli jsme výsledky. Také vnímáte určitou rozmělněnou kvalitu soutěže jako problém? Z doposud odehraných zápasů jste, dle výsledku soudě, museli tvrdě bojovat tak ve dvou.
Je to problém. Toto je neštěstí, někdo by se nad tím měl zamyslet. Snahy už registrujeme. Ideální by byl formát celomoravské soutěže například s osmi týmy. Ze severu Baník, Sigma, třeba Karviná a Frýdek-Místek. Každý zápas by měl náboj, tak to bývalo, když jsem za žáky hrával já. Nic nešlo vypustit. Teď se připravujeme celé léto v těžkých zápasech a pak nás čekají na podzim čtyři duely, ve kterých nás soupeř opravdu prověří.
Asi i motivace hráčů pak je problematická.
To víte, často se stávalo, že vedete třeba 11:0 po půli, ale hráči zápas odchodili. Jakým způsobem takové utkání hodnotit? Kritika pak může vyvolat opozici, špatnou náladu, kluci to nemusí pochopit. Trenére, vždyť my vedeme o jedenáct gólů! Výsledky navíc vedou k tomu, že za takového stavu hráči často do druhých poločasů jdou shovívavě, hrají si svůj dětský fotbal a nedělají to, co by měli a co by je posunulo dál.
Jaká je vaše trenérská filosofie?
Prohrát se může, ale musí to být se ctí. Naopak v případě výhry nechválíme za každou cenu. To byl případ přáteláku se Slováckem, kdy jsme sice vyhráli 3:0, ale nehráli dobře, soupeř nás přehrával. S tím pak nemůžeme být spokojení. Naštěstí v mistráku už to z naší strany bylo lepší, hrál se vyrovnaný fotbal. Obecně platí, že u mládeže výsledky nejsou to hlavní, i když je samozřejmě dobré vyhrávat, to se kluci musí naučit. Výsledek je motivačním prvkem, nikoho nebaví prohrávat.
Jak dlouho se práci trenéra mládeže věnujete? A jak jste se k ní dostal?
Šestým rokem, z toho čtvrtým v Brně. Studoval jsem na Fakultě sportovních studií pod Karlem Večeřou, pak se naskytla možnost jít si splnit praxi do Kuřimi. A nakonec mne právě pan Večeřa oslovil, jestli bych nešel do Zbrojovky. Fotbal hraju odmalička, Brnu fandím, takže to byl tak trochu splněný sen a zároveň výzva. Nejprve jsem měl ročník 1997, což je aktuální sedmnáctka, a pak jsem přešel k ročníku 2000, se kterým pokračuji.
Váš asistent Rehák je s vámi jak dlouho?
Druhým rokem, takže spolupráce funguje dobře.
Jak to máte s trenéřinou časově?
Mám ji jako vedlejší poměr, k tomu učím na škole. Času to zabírá poměrně dost, nemáme jen tréninky, ale i různé porady, kurzy, vzděláváme se. Navíc neustále tvoříme podklady, plány, musí se tomu věnovat dost času, aby to mělo smysl. Trenér se musí neustále zlepšovat. K tomu ještě aktivně hraju a hodlám se tomu věnovat i nadále.
Díky za rozhovor!
