Cesta: O klubu / Historie / Meziválečné období
Meziválečné období
Po první světové válce si klub udržel vysoký hráčský standard a výkonnost, a to i v době, kdy už nebyla možnost přibrat si do týmu vojáka, který v Brně nečekaně onemocněl. Přesto měl Lacina pořád co nabídnout, i po válce byl mouky pořád nedostatek, a tak do Brna přicházely významné posily. Mezi ně patřili i výteční útočníci Rudolf Křenek, Rudolf Sloup a Ota Škvajn-Mazal. Ti už také hrávali na novém hřišti v Zábrdovicích.
Klubu se mohla stát osudnou náhlá smrt mecenáše Laciny, která všechny zaskočila. Krátce nato jednotliví hráči začali odcházet do jiných klubů a bylo třeba učinit záchranná opatření. Toho se chopil továrník Rudolf Foller, který prakticky přes noc poskládal novou kvalitní jedenáctku.
V této době přichází do klubu partner, se kterým bude jméno klubu spjato na dlouho dobu. Brněnská zbrojovka. V čele s jejím ředitelem Ing. Mihalem začal přísun posil z Kladna. To do té doby zásobovalo posilami hlavně oba pražské kluby. Do Brna tak přišli skvělý hlavičkář Antonín Carvan a vytříbený šutér Antonín Laštovička spolu s bratry Novákovými, Josefem a Janem, a v neposlední řadě Josef Mašek.
Zápasy se v té době hrávaly převážně s místními kluby nebo s kluby z Rakouska či Maďarska. Pražské kluby byly často opomíjeny, jednak kvůli vyšším nákladům na cestovné, ale i proto, že místní celky byly více než zdatnými soupeři – například místní židovský klub Makkabi, jehož dres svého času oblékalo osm maďarských reprezentantů, včetně v Evropě známého Ference Hírese-Hirzera a Zoltána Opaty. Z této doby pochází i nepředstavitelný úspěch židenického klubu, který takto nabitý tým drahých hvězd porazil roku 1924 v poměru 7:3! Diváci pak samou radostí odnesli své milované hráče ze hřiště na ramenou.
I když bylo Brno pražským reprezentačním funkcionářům vzdálené, i tak dostali čtyři brněnští hráči pozvánku do reprezentace. Byli to borci Carvan, bratři Novákové a Laštovička. Spolu s Otto Novákem z Viktorie Žižkov tak na olympiádě v Paříži hrálo v útoku trio Nováků.
V roce 1925 se zrodila první profesionální fotbalová liga. Do ní ale žideničtí fotbalisté zatím nezasáhli. Zajisté by byli zdatnými soupeři pražských „S“, ale poměry v první lize nebyly mimopražským nakloněny. Většina týmů byla z Prahy nebo blízkého okolí, i když jejich úroveň nebyla nijak valná. Brněnští by v těchto podmínkách byli těmi, kdo by nejvíce cestovali a měli nejvyšší náklady. Současně s první ligou se rozběhl i amatérský šampionát. Druhým rokem se do něj probojovali i Žideničtí a postupem přes DSV Witkowitz a Sportbrüder Schreckenstein z Ústí nad Labem se probojovali do finále. Ve finále se potkali s pražskou Spartou Košíře. Tu pak na jejím domácím hřišti porazili a po hektickém zápase, ve kterém si Žideničtí po celou dobu udržovali vedení, zvítězili poměrem 6:5. Tak se roku 1926 Žideničtí stali amatérskými mistry republiky.
Mezi profesionály se brněnský fotbal zařadil těsně před koncem roku 1931. Na Štědrý den se sešla valná hromada a odsouhlasila přestup k profesionálům. Důvodů bylo více – odchody některých hráčů do jiných, profesionálních klubů, a to bez jakékoliv náhrady, odliv fanoušků, kteří raději jezdili na ligové a pohárové zápasy do blízké Vídně, ale také to, že se liga stávala čím dal atraktivnější a bylo možné zde hrát i o Středoevropský pohár. I když je mužstvo zprvu nasazeno do 2. ligy, návštěvnost zápasů je neuvěřitelná – o takové se amatérskému týmu mohl jenom zdát. První zápas druhé ligy se odehrál se Slovanem Žižkov, ten Žideničtí zvládli a vyhráli 11:0. V průběhu sezony si zahrají ještě s francouzskými kluby – v Nimes vyhrají 4:2 a v Bordeaux 6:0. Druhou ligu ( 1932/33 ) vyhrají s náskokem tří bodů a postupuji z prvního místa do 1. ligy jako první moravský klub v její historii ( 1933/34 ).
Odkazy - 1. liga: 1934/35, 1935/36, 1936/37, 1937/38, 1938/39
Do první ligy nastoupili Žideničtí s nečekanou, ale skvělou posilou. Z pražské Sparty získali Karla Peška – Káďu. Ve Spartě o něj v jeho 38 letech nejevili zájem, a tak tato legenda přešla k brněnskému nováčkovi, kde odevzdala veškeré své schopnosti a nadání ve prospěch týmu. I tak první ligovou sezonu Žideničtí skončí těsně před sestupujícími týmy Viktorií Žižkov a Náchodem. Druhá sezona je ale pravým opakem. Hráči, jako jsou Nepala, Chocholouš, Čurda, Pospíchal, Suchánek, Smolka, bratři Stloukalové, Novák, Vaněk, Neder, Rulc a Burkert, vedou tým od úspěchu k úspěchu. Návštěvnosti 14 000 či 16 000 diváků nejsou výjimkou. Sezonu zakončí Židenice za oběma pražskými „S“, čímž dosáhnou i na Středoevropský pohár.
Středoevropský pohár (SEP) si Židenice zahrály celkem třikrát, a to v letech 1935, 1936 a 1938. V pětatřicátém roce nečekaně vyřadí Rapid Vídeň, ale v dalším postupu jim zabrání Ferencváros. O rok později přejde židenický tým přes švýcarský Lausanne-Sport s výsledky 5:0 a 1:2, následuje ale těžší kalibr, a to Ambrosiana Milán (Inter Milán). V brněnském zápase šel Milán do vedení už 2:0, Nepala a Hess srovnali, ale Meazza skóre uzavřel a Italové vyhráli. V Itálii šlo pak spíše o čest, ale i ta utrpěla porážkou 1:8. Účast ve Středoevropském poháru v roce 1938 skončila hned v prvním kole, a to znovu na maďarském Ferencvárosi.
Pak už následují těžké časy okupace a druhé světové války, kvůli které se nadějný pohárový tým rozpadá.
