Vladimír Chaloupka: Bayern v Brně? Chtěli jsme ukázat, kam se i v žákovské kategorii dostat

Vladimír Chaloupka: Bayern v Brně? Chtěli jsme ukázat, kam se i v žákovské kategorii dostat

B r n o - V zápasovém bulletinu pro utkání s Jabloncem jste si mohli přečíst rozhovor s Vladimírem Chaloupkou. Někdejší hráč a současný kouč přípravek hovořil o své kariéře, trénování mládeže i nadcházejícím turnaji O pohár primátora. Přepis rozhovoru vám tradičně nabízíme na webu.

Jméno Vladimír Chaloupka asi není pro fanouška brněnského fotbalu neznámé. Odchovanec Zbrojovky nastřádal více než stovku startů v nejvyšší soutěži, svými góly pomohl vyřadit litevský Kaunas v Poháru UEFA a aktuálně je šéftrenérem brněnských přípravek.

Kromě toho pomáhá také organizovat měření sil brněnských mládežnických týmů se zahraničními soupeři. A aktuálně pracuje na zřejmě největším mládežnickém turnaji, který kdy Zbrojovka pořádala. Na květnový Turnaj O pohár primátora města Brna totiž dorazí i slavný Bayern Mnichov! Nejen o tom byl následující rozhovor.

Laďo, vezmeme to od útlého mládí. Vybavíš si ještě první kontakt s organizovaným fotbalem?
Na první trénink se nezapomíná. Dovedl mě na něj bratr v první třídě základní školy. Hrával jsem samozřejmě právě s ním ještě předtím, ve školce. Ale tehdy ještě ne organizovaně.

Byly ve hře i jiné sporty?
Já měl fotbal, dlouho nic a zase fotbal. Měl jsem to dané – otec hrál, brácha hrál. Otec za Královopolskou druhou ligu, bratr taky ve Zbrojovce, stejně jako strejda Jan Chaloupka.

Takže i ty jsi život spojil s Brnem?
Omalička, vyjma samozřejmě angažmá v Jablonci. Paradoxně jsem se ale narodil v Ostravě, kde otec – taky celoživotní Brňák – zrovna působil jako hráči. Já hrál od začátku jen za Zbrojovku, a to až do mužské kopané, kdy se kariéra vyvíjela dál.

Na co z té doby fotbalových začátků nejraději vzpomínáš?
Pamatuju si titul, který vyhrál brácha. Měli pod Frantou Haraštou velmi dobrou partu, jestli se nepletu, vybojovali poslední federální titul. Brácha dával ve finále gól Bánské Bystrici, kam se pak dostal na vojnu. Na to mám dobré vzpomínky, jako mladší bratr jsem jim tehdy dělal takový servis. A pamatuju si i Svaťu Habance, který v tom týmu také byl a hrál na pravém beku. Spolu s nimi Kocman, Křivánek, Kufa… Dobrý tým.

A jaké spoluhráče jsi měl ty?
Jakožto ročník 76 jsem často hrával o rok, dva výš. Měl jsem díky tomu štěstí a o titul mistra dorostenecké ligy hrál hned třikrát. Zažil jsem i Frantu Haraštu, právě on si mě vytáhl o ty dva roky výš. V dorostu jsem se potkal třeba s Marcelem Cupákem, Zdeňkem Valnohou, Radimem Musilem, ani už nevím, kdo dál tam byl. Nerad bych někoho vynechal.

Legendární František Harašta – jak bys ho charakterizoval?
Používal metodu cukru a biče, ale měl neuvěřitelný cit, jak s kým komunikovat. To byl dar, který ovládal mistrně. Vládla poměrně přísná disciplína, ale nemůžu zapomenout na tu sounáležitost v mužstvu. Zpětně si myslím, že to byl jeden z důvodů, proč fotbal tak miluju. Trenér uměl vytvořit a poskládat tým, věděl, na koho zakřičet a s kým promluvit vlídně.

Co konkrétně se týkalo tebe?
Na mě platilo spíš to vlídné slovo, co si pamatuju, tak na mě moc nekřičel.

Disciplína je u mládeže problém vždy a v jakékoliv době. Jak jsi na tom byl ty?
Abych pravdu řekl, manželka si doma dělá legraci, že můj největší problém je, že jsem neprošel pubertou. Já byl poměrně cílevědomý a pracovitý, jestli to tak o sobě můžu sám říct. Nebyl jsem tolik obdařený nějakým extra talentem, ale snažil jsem se dohánět to poctivým přístupem. Když se zpětně ohlédnu, jsem za to rád.

Čím si vysvětluješ opačné případy, kdy hráči s přemírou talentu někdy v kariéře mnoho nedosáhnou?
Ono to není jen o talentu, jestli ho člověk má míň nebo víc, ale o tom, jestli se na něj začnete bezvýhradně spoléhat. Talent je skvělý základ, ale pouze základ.

V dřívějších časech byla nedílnou součástí fotbalového života i vojenská služba, byl to i tvůj případ?
Vojnu jsem neabsolvoval. Měl jsem modrou knížku, tak napůl oficiálně. Měl jsem problémy s průduškami, mám je doposud.

Ve Zbrojovce jsi odehrál řadu velkých zápasů, na které vzpomínáš nejraději?
Co se týče ligových, vybavím si dva konkrétní. Pochopitelně ten první, na ten zapomenout nejde. Tehdy jsem jel šalinou, vystoupil na Pionýrské a říkal si, že to třeba dneska vyjde a nastoupím na ligový trávník. Hráli jsme tehdy s Libercem a nakonec se tak stalo, hrál jsem v základu. Největší zážitek ale mám ze zápasu s Baníkem, v němž jsem vstřelil gól na 3:2, svůj první ligový a nakonec vítězný. To je něco, pro co se vyplatilo všechny ty roky trénovat.

Jaké to bylo bezprostředně po gólu, když třicetitisícový dav zahučel radostí?
Řev jsem tehdy moc nevnímal, protože jsem měl trochu zatmění (smích). Až pak jsem si to uvědomil a měl velkou radost. Tehdy jsme disponovali hodně dobrým mužstvem, díky spoluhráčům jsem se cítil dobře. Je to klišé, ale opravdu jsme táhli za jeden provaz – pokud se vyhrálo, vládla radost, pokud prohrálo, cítili jsme zodpovědnost za klima v Brně. Bez nadsázky, o těch zápasech se hodně mluvilo, dům býval zaplněný a bylo příjemné být součástí toho všeho.

Stávalo se třeba, že tě lidi na ulici zastavovali a řešili fotbal?
Já byl spíš takový pěšák, nepatřil jsem k těm nejvýraznějším osobnostem. Spoluhráči Michal Kolomazník nebo Marek Zúbek se prosadili v kariéře víc. Samozřejmě Ríša Dostálek, s kterým je celá ta generace hodně spojovaná – nechtěl bych na někoho zapomenout, zkrátka jsme měli dobré mužstvo a byl jsem hrdý, že jsem jeho součástí.

Zbrojovka se v té době vydala i do Evropy, v jednom ze zápasů nalezneme i tvou výraznou stopu. V utkání s Kaunasem jsi dvěma góly přispěl k postupu do další fáze.
To byl druhý takový mezník. Živě si vybavuju, jak jsem tehdy dělal rozhovor, redaktor se ptal, jestli to byl můj nejvydařenější zápas ve Zbrojovce. Já odpověděl, že doufám, že takové ještě přijdou – a nepřišly. Co se individuálního výkonu týče, byl to vrchol. Vzpomínám na to odhodlání týmu, byli jsme přesvědčení, že na ně máme a že špatný výsledek z prvního zápasu umíme nahradit.

Přitom ani v odvetě se výsledek zprvu nerodil lehce.
Za stavu 2:0 jsme postupovali, ale po Valnohově gólu na 2:0 jsme inkasovali v momentě, kdy jsme ještě slavili. Možná to byla trošku chyba rozhodčího, ale věřili jsme, že i tak postup uděláme, což se taky povedlo.

Co ti bránilo v tom, aby podobných duelů bylo víc?
Trpěl jsem na kolena, máme to v rodině – stejně na tom byl otec i brácha. Absolvoval jsem sedm operací, což mě hodně brzdilo a v roce 2001 jsem opustil nejvyšší úroveň. Tehdy jsem už v Brně studoval a šel do Rakouska hrát třetí ligu. Zpětně to hodnotím jako rozumné řešení, protože moje kolena asi na nejvyšší zátěž nebyla geneticky připravena.

Kromě Zbrojovky jsi hrál nejvyšší soutěž i ve třech dalších týmech, jak konkrétně na tato angažmá vzpomínáš?
Půl roku jsem byl v Hradišti, v tehdejší jediné prvoligové sezoně. Šel jsem tam na jaře, bylo už jasné, že padáme, ale beru to jako dobrou zkušenost. Od Jablonce jsem očekával, že by mohlo jít o jakýsi odraz nahoru, vytáhl si mě tam trenér Kotrba, který mě znal z reprezentace U21. Bohužel se tam prohloubily právě ty problémy s kolenem, víc jak polovinu času jsem promarodil. A podobné to bylo při krátké anabázi v Plzni. Kupilo se to, ale jsou v životě i horší věci.

I tohle tě asi vedlo k tomu, že jsi už během kariéry zvažoval, co dál?
Studoval jsem ekonomii na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy univerzity, takže jsem promovaným ekonomem. Bavilo mě to a zajímalo, začal jsem ještě za trenéra Večeři v roce 1997. Dělal jsem si tehdy legraci, že nás takových moc není – hrát ligu a ještě vystudovat.

A jak se rodila tvoje trenérská kariéra?
Za takový začátek můžu považovat to, že po návratu z Jablonce mě Staňa Schwarz tehdy nechal trénovat s juniorkou. Bavilo mě to, začal jsem dělat rozcvičky a jednodušší cvičení, byl jsem takový asistent asistenta. V týmu tehdy byli bratři Mezlíkové, Martin Doležal, celkem dobrá parta. Ale jinak se dá říct, že mě k trénování přivedl syn.

To bys asi měl trochu rozvést.
Přivedl jsem ho na Janouškovu, bylo mu tehdy pět let. Můj dřívější trenér a tehdejší šéftrenér přípravek pan Sommernitz mi řekl, že ke klukům nikdo není, ať si je vezmu na starost. Byl jsem hozený do vody, nic jsem o tom nevěděl a trochu jsem plaval. Co s tak malými dětmi proboha dělat? Ale hrozně mě to začalo bavit, snažil jsem se přenést na kluky vášeň na fotbal a měl jsem i štěstí na velmi šikovné kluky. Z těch, které jsem od U6 do U11 vedl, jsou ve Zbrojovce pořád Lukáš Vorlický, Tonda Svoboda, Adam Stejskal a další hráči.

Zmínění hráči ve Zbrojovce válejí pořád a je o nich hodně slyšet.
Ti kluci byli a jsou velmi šikovní, a nejen oni. Asi ne každý trenér U8 se může pochlubit, že by z jeho týmu tolik hráčů obléklo později reprezentační dres. Popoháněli jeden druhého, měli talent i chuť. Tehdy se nám povedl husarský kousek, na jednom turnaji jsme porazili o rok starší hráče Fulhamu, Sparty, Sigmy nebo Žiliny a celý turnaj vyhráli. A nejde jen o to vítězství, ale o fakt, že kluci zkrátka měli fotbal v sobě. Samozřejmě i díky tomu, že tam syn pořád hraje, celý tým sleduju. Mám k nim vytvořenou vazbu.

Zmíněné trio aktuálně hrává o kategorii výš, což byl i tvůj případ. Co je podmínkou pro takový krok, který není rozhodně pro každého?
Člověk na to musí být fyzicky připravený, to je první podmínka. Dále si musí srovnat předpoklady s hlavou a být pokorný a trpělivý, protože cesta do dospělého fotbalu je dlouhá a může se zaseknout i na tom posledním stupínku, třeba rok poté, co se zdánlivě zabydlíte v dospělém mužstvu. Přeju všem, které jsem trénoval, aby se u fotbalu hlavně bavili a měli z něj radost. Plakali při prohrách a měli slzy štěstí při výhrách, protože emoce ke sportu patří a fotbal je navíc týmový sport, tím se to ještě umocňuje.

Jak náročné bylo koučovat vlastního syna?
Těžké to opravdu bylo, člověk musí najít míru. Nesmí mu to dělat těžší tím, že by na něj byl mírnější, na druhou stranu mu nesmí ublížit v přehnané snaze mu nepomáhat. Určitě jsem se dopustil spousty chyb a věřím, že mi postupem času odpustí (smích). Nikdo nám ale nevezme čas, který jsme spolu takhle trávili, to se každému rodiči taky nepodaří. Syn je obránce, spíš takový dělník, to zdědil po tátovi. Přeju mu hlavně, aby ho fotbal bavil, je to dobrá průprava pro soukromý i sportovní život. Jestli vylétne nahoru nebo bude studovat? Čert ví, kde najde své štěstí.

V dnešní době je trendem, že mládež moc netíhne k historii. Týká se to třeba i té brněnské, fotbalové? Jak se třeba mládež staví k návratu Za Lužánky?
Třeba zrovna syn se o Lužánky zajímá, má to z první ruky (smích). Obecně ale děti žijí spíš současností, zatímco my starší jsme konzervativní. Myslím, že tradice má svůj význam a pokud by se podařil přesun Za Lužánky a budoucí generace mohla zažít to, co my, tak bych jim to ze srdce přál. Je to dané i tím, že Za Lužánkami jsme žili už jako žáci po boku dospělých, vyrůstali vedle nich. Vše bylo koncentrované na jednom místě, zatímco teď to máme logisticky rozdělené. To je realita, se kterou se vedení snaží něco dělat a já mohu jen přispět svým dílem a doufat, že se to podaří.

Jakožto šéftrenér přípravek máš na starosti i vzdělávání trenérů, je náročné být neustále v obraze? Přece jen tempo doby je, co se informačních technologií týče, hodně zběsilé.
Systém vzdělávání je u nás nastaven Fotbalovou asociací. Licence platí dle řádů tři roky, po které se trenéři neustále doškolují a vzdělávají podle moderních trendů, což je žádoucí. Mění se celá společnost a s tím pochopitelně i trenéřina podléhá nějakému vývoji a trendy, které sílí, slábnou a přichází se na jejich chyby. Nadále je ale fotbal ve své podstatě jednoduchá hra a nehledal bych v tom absolutní vědu, zejména u mládeže ne. Nejnovější poznatky by měli chápat trenéři a měli by to umět zabalit tak, aby z toho děti neměly velkou hlavu. Pořád by to mělo být o emocích, vůli něco na hřišti dokázat, uplatnit se a bavit. I hráči sílí překonáváním překážek a na nás je, abychom jim ty překážky, které zvládnou přelézt, kladli do cesty úměrně věku. A aby přitom neztratili radost ze hry jako takové.

Nedávno jsi v jednom rozhovoru zmínil, že v určitých oblastech se už dál posouvat nejde. Platí to pořád? A u kterých je naopak možný další rozvoj?
Pohybové dovednosti už o mnoho efektivněji trénovat nelze. Velmi důležité je spojení psychické a fyzické stránky, které dotváří výkon. Tady jsou rezervy. Víte, vždycky se mi líbí, když vědec při nejnovějším výzkumu říká, že to je opravdu poslední poznatek, ale když se podíváme čtyřicet let zpátky, můžeme se tomu touto optikou jen smát. My si jen myslíme, že jsme na tom konci, přitom vše se dál vyvíjí. Nicméně kouzlo hry se doufám nevytratí – hráči jsou rychlejší, silovější, ale pořád je jedním z faktorů hry originalita hráčů, která musí být podložena efektivním tréninkem.

Věříš tedy, že fotbalu nehrozí takové zdokonalení, které by vedlo k matematicky přesným taktickým manévrům?
Právě ten prvek originality, který nelze spočítat, ve fotbale skýtá mnoho kombinací. Hráčů je jedenáct na každé straně, není to tenis, kde teoreticky strojová dokonalost možná je. Ve stínu individualit se někdy zapomíná, že fotbal je pořád týmová hra. Ne vždy jedenáct nejlepších musí vyhrát, což ukázal třeba loni Leicester. Tým dokáže i nepředvídatelné věci, v tom je kouzlo fotbalu.

Netajíš se také tím, že v nižších kategoriích není absolutní prioritou výhra. Je těžké najít tu hranici, podle které děti v tomto ohledu vést?
V každém věku má výhra jinou váhu, ale vždy o něčem vypovídá a může být nějak interpretována. Nelze jen říci, že si jdeme zahrát, ať to dopadne jakkoliv, protože děti stejně ten tlak výsledku dříve nebo později pocítí. Vyhrávat je principem soutěží – ale my se u toho můžeme bavit, nechtít vyhrát za každou cenu tím, že nasadím největší a nejsilnější hráče a budu druhý poločas posílat míče na tribunu. Nevylučuje se to, k vítězství vede mnoho cest. A my bychom neměli zapomínat, že je pro nás prvořadým úkolem vychovávat hráče pro první mužstvo. Statisticky je jasné, že se to nepovede všem, ale ze všech můžeme vychovat kvalitní a slušné lidi. Tlaku z výsledku se ve velkém fotbale stejně nevyhnou, je to jen otázka míry a času.

Kromě přípravek jsi v kontaktu i se zahraničím, aktuálně se vám povedlo přilákat do Brna i Bayern. Jak se to povedlo?
Všechno vzešlo ze spolupráce s Geraldem Prellem z Česko-německé fotbalové školy. Pro ně jsme nejbližším partnerem na Moravě, spolupráce se k oboustranné spokojenosti dále vyvíjí. Naznačil mi, že bychom mohli za pomoci německého velvyslanectví dostat do Brna velmi atraktivní mužstvo. Proběhlo to trochu v porodních bolestech, ale nakonec se zadařilo a přijede nejen Bayern, ale i Tottenham, což je další velké jméno. Chtěli jsme ukázat, kam se lze i v této žákovské kategorii dostat, a věříme, že kvalita turnaje bude vysoká a zařadí se mezi top turnaje ve Střední Evropě. Zároveň tám vyšleme signál, že hrát za Zbrojovku se opravdu vyplatí i v tomto ohledu.

Jak důležitá je pro mladé hráče konfrontace se zahraničními týmy? Zbrojovka takhle hrává třeba s Dortmundem, Milánem, i s Bayernem už se některé týmy utkaly. A právě „čtrnáctka“ v zimě zazářila v Rakousku či Německu.
Jiní soupeři znamenají jiný tlak a stres. Někdo ho snáší hůř, někdo líp, ale nikdo se před ním neschová, proto je taková konfrontace pro nás podnětná. Adrenalin stoupá a dokáže z vás dostat to, co jste předtím třeba netušili. I to je jeden z mých úkolů v rámci Zbrojovky. Jsme součástí Evropy, neměli bychom se ve fotbale omezovat jen na region. Zmínili jsme už, že dětem třeba moc neříkají Lužánky, ale Barcelonu, Milán nebo Dortmund vidí každých čtrnáct dní v televizi.

Turnaj O pohár primátora nabízí nejen kvalitní soupeře, ale i rozšířený formát, odrazilo se to na náročnosti organizace?
Nikdy to nebylo tak velké a náročné, takoví soupeři tu dohromady opravdu nebyli, k tomu řešíme logistiku a s tím související věci. Doufám, že se nám podaří to dobře napasovat i na vrchol sezony, kterým je domácí zápas s Plzní. Hráči budou o pauze představeni, dojde hodně lidí, i v tom je motivace a specifičnost turnaje. Chtěli bychom tím vyslat signál, že to myslíme s mládeží vážně a chceme, aby byla co nejlepší.

Lze tohle všechno dohromady efektivně stíhat – ještě třeba s rodinou a soukromým zaměstnáním?
Je pravda, že kromě trenéřiny mám ještě privátní zaměstnání. Co se času týče, je to na hraně a trpí tím i rodina. Kromě syna mám ještě starší dceru, která ze mě už udělala dědečka, a pak čtyřletou Amálku. Je těžké mezi tím vším najít rovnováhu a musím upřímně říci, že se mi to zatím moc nedaří.

Čím bychom rozhovor mohli zakončit? Co třeba nějaké sdělení - vizi, kterou cestou se Zbrojovka ubírá?
Není třeba se povyšovat, ani ponižovat. Děti máme kvalitní a věřím, že když budeme dobře pracovat, podaří se nám vychovat kvalitní lidi a fotbalisty. To bez těžkých zápasů se zahraničními soupeři nejde. Současně by ale Zbrojovka měla přesahovat Zbrojovku – v regionu bychom měli pomáhat i metodicky a organizačně, o což se snažíme.

Díky za rozhovor!

další články

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B
A-tým
27.03.2024 | Martin Lísal

PREVIEW: Na Velký pátek hostíme Spartu B

B r n o - Jediná jarní reprezentační pauza je minulostí a druhá nejvyšší soutěž pokračuje dvacátým...
SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?
Ostatní
27.03.2024 | Martin Lísal. FOTO: fotbal.cz

SOUHRN: Jak si vedli Zbrojováci v reprezentaci?

B r n o - Březnová reprezentační pauza je u konce, do svých týmů se postupně vracejí i hráči...
SOUHRN: Zbrojováci na hostování
Ostatní
25.03.2024 | Martin Lísal

SOUHRN: Zbrojováci na hostování

B r n o - V reprezentační přestávce je rubrika, mapující osud hráčů Zbrojovky na hostování,...