Švédsko? Došlo k tomu úplnou náhodou, vzpomíná Melichárek

B r n o - V zápasovém bulletinu jste si tentokrát mohli přečíst rozhovor s gólmanem Dušanem Melichárkem. Jeho přepis vám jako obvykle nabízíme i na webu.

Dušan Melichárek přišel do Zbrojovky před startem jarní části v roce 2015. Hned ve druhém utkání se postavil do brány a místo jedničky týmu opouštěl jen v případě zranění. Odchovanec Slovácka se letos blýskl rekordní sérií neprůstřelnosti, kdy neinkasoval pět zápasů za sebou (a celkem 524 minut) gól. Lepší v lize letos v tomto ohledu není nikdo.

My se v našem rozhovoru ale zaměřili hlavně na jiné věci – mládí, angažmá ve Švédsku a třeba i na to, co by Dušana lákalo po skončení kariéry.

Dušane, kdy a kde jsi začínal s fotbalem?
Přesně to neřeknu, ale odmalička jsme žili u fotbalového stadionu, rodina byla sportovně založena. Taťka hrával fotbal, dědeček chytal za Uherské Hradiště, maminka hrála házenou. Odmalička jsem tak byl vedený ke sportu, že to skončilo u fotbalu, to bylo tak nějak předurčené.

Kudy vedla tvoje fotbalová cesta?
Narodil jsem se ve Vyškově, žili jsme v Kunovicích a pak se přestěhovali do Uherského Hradiště. Tady jsem prošel mládeží a někdy v patnácti nebo šestnácti přešel do Zlína. Někdy se proto nepřesně píše, že jsem odchovanec Zlína.

Odmalička jsi byl v bráně, nebo byly ve hře i jiné posty?
Dřív to nebylo tak jasně dané, fungovalo to tak, že se hráči víc točili. Tuším i na začátku dorostu jsem hrával chvilku v poli a chvilku chytával. Někdy tam se to lámalo a v bráně jsem skončil definitivně.

Míval jsi jako kluk nějaké slavné jméno na dresu?
Vždycky jsem si hrával na Lva Jašina. Ne snad že bych měl rád Rusy, ale naši měli doma videokazety s fotbalovou tématikou, bývalá mistrovství a tak. Černý Lev, měl takový zvláštní styl. Něco jak já (smích).

A co oblíbený klub, měl jsi – nebo ještě máš?
To ne, když se dívám na fotbal, tak jako nezaujatý divák, bez nervů.

Vybavíš si ještě svůj debut mezi tyčemi v dospělém fotbalu?
V Hradišti jsem se dostal až do mužů, většinou na lavičku, chytal jsem pohár. V devatenácti jsem pak šel do krajského přeboru, do Veselí nad Moravou.

A pak do Švédska. Nemůžu se nezeptat – jak se takový ne úplně obvyklý přestup upekl?
K tomu došlo úplnou náhodou. Manažer se dojel podívat na Míšu Ordoše, se kterým jsem byl v béčku Slovácka. Zápas mi vyšel, asi jsem ho zaujal a nějak jsme se zkontaktovali. Pak to šlo ráz na ráz. Zavolal mi, já ani pořádně nevěděl, do jaké země jdu, natož do jakého klubu. Byl jsem mladý, řekl jsem ano a odjel na zkoušku. Na té jsem uspěl a zůstal ve Švédsku pár roků.

Jak jsi na tom byl jazykově?
Na škole jsme se učili anglicky, ale že bych se nějak domluvil, to ne. Uměl jsem se zeptat, jak se kdo jmenuje, a odpovědět. To je tak všechno. Jak by řekl Škoďák, byl jsem v lese.

A co švédština? To není jazyk, který by se učil zrovna snadno.
To rozhodně ne. Ze začátku jsem si myslel, že se to nenaučím nikdy, že nemám šanci. Ale už na hostování jsme dostali od klubu učitelku, která nám dala základy. Pak jsem přešel na školu. V zahraničí to je normální, od klubu dostanete učitelku, nebo vás šupnou do školy, ať chcete nebo ne. Já se u toho učil i anglicky, takže teď můžu říct, že se anglicky i švédsky domluvím slušně. To je jedno z největších plus celého toho angažmá.

A taky ses na severu potkal s Pavlem Zavadilem. Přišel až po tobě?
Jo, o týden nebo dva. Byl tam s námi v Mjällby ještě Lukáš Rohovský, shodou okolností rodák z Brna. Až pak se to rozdělilo, Zavoš šel do Östers, Lukáš skončil úplně a já po roce a půl přestoupil do Malmö.

Celou kariéru jsi působil na jihu země, co polární noc? Vyzkoušel sis ji někdy? Případně jiná specifika země?
Zažil jsem ji na výjezdech, třeba v Sundsvallu. Po utkání jsme spali na hotelu, čučel jsem z okna a furt bylo světlo. Říkal jsem si, že je něco divně, až pak mi to došlo. Jinak dole na jihu jsme žádné výkyvy neměli, léta jsem tam trávil u moře. Co mě tak zaujalo – všeci říkají, jak je Švédsko hornatá země, ale zrovna na jihu to vůbec neplatí. Tam byl zázrak najít kopec.

Zavoš v jednom z minulých rozhovorů říkal, že narazil i na losa. Co ty?
Já to štěstí neměl, losa jsem nikdy nepotkal.

Přinesl pobyt ve Švédsku i nějaké kuriózní příhody? Přece jen – když přijde mladý kluk do cizí země…
Vybavím si hned tu první. Když jsem došel do Švédska, vůbec jsem nejedl ryby. Hned na začátku mě ubytovali na hotelu, stravu jsem měl zdarma. Jenže jsem neuměl pořádně anglicky a už vůbec švédsky, takže jsem si z jídelního lístku vybíral odhadem a furt mi nosili ryby. Až jako třetí jsem si vybral nějaké těstoviny. Trochu tam na mě čučeli… Ale postupem doby jsme ryby začal jest, teď už je jím pravidelně.

Po Mjällby přišel přestup do Malmö. A spousta zajímavých zážitků a dojmů, že?
Jako první se mi vybaví neskutečná podpora lidí, otevření nového stadionu. Na to se pak nabalovaly další věci. Titul, Liga mistrů. Všechno dohromady.

Který zápas řadíš nejvýš? Předkolo v Glasgow, kde se ti povedlo vychytat nulu a poté i postup?
Nad tím jsem nikdy moc nepřemýšlel. Liga mistrů byla fajn, ale když se někdo zeptá, zmíním přípravný zápas s AC Milán. S ním tehdy dojel i Zlatan Ibrahimović, odchovanec Malmö.

Zlatan je v Malmö pojem, potkávali jste se s ním?
Chodil za námi do kabiny, když třeba s reprezentací trénovali v Malmö. Potkávali jsme se, bylo to fajn. Normální, pohodový člověk, fakt borec. Ale nevím, jestli by mě dneska ještě poznal (smích).

Švédská soutěž se hraje formátem jaro – podzim. Vyhraješ titul, ale Ligu mistrů hraješ až další rok. Nebylo to trochu na škodu, nerozpadla se už vítězná parta?
Je pravda, že může dojít k obměně týmu, ale to je stejné i u nás, kdy se mančafty po sezoně mění.

A co příprava?
Příprava se liší dost, některé týmy během ní mají pauzu. My měli delší volno a pak jeli v kuse. Ale s tím, že dvakrát nebo třikrát jsme jeli za teplem na soustředění. Navíc Malmö má krytou halu s umělou trávou, takže v reálu jsme venku hráli třeba jen jeden přípravný zápas.

S umělkou jste se pak potkávali i v sezoně, že?
Někde ano, pět nebo šest týmů umělku má. Ale je vesměs hodně kvalitní a dá se na tom hrát.

V zimě 2011 jsi se vrátil ze Švédska na Slovácko. Byly ve hře i jiné varianty?
Měl jsem nabídku na prodloužení smlouvy, další pak ze Skotska. Ale chtěl jsem jít do Česka a v té době bylo Slovácko jasnou volbou.

Tou dobou už jsi žil na Velehradě?
Jo, barák na Velehradě jsem rekonstruoval už dřív, někdy v roce 2008, ještě když jsem byl ve Švédsku. Takže jsem stavěl po internetu (smích).

O angažmá na Slovácku toho bylo napsáno a řečeno hodně. Já vypíchnu jeden moment – konkrétně gól, který jsi dal za béčko. Na to se asi nezapomíná?
Musím se přiznat, že jsem to i oslavil (úsměv). Je to přece jen specifické, když dá gólman gól ze hry. Často to nezažijete. Fajn pocit, bylo to zajímavé.

Letos ve Zbrojovce chodíš do vápna taky často. Párkrát jsi mohl oslavit gól přímo ve vápně, to asi taky není k zahození.
Ty situace jsou hodně o štěstí. Nějakou roli to má – když jde gólman před bránu, je tam rázem o hráče víc, mate to soupeře. Musíte ale mít štěstí, abyste tam ten míč nějak dotlačili.

A co penalta? Měl bys odvahu na ni jít třeba v rozstřelu?
Naposledy jsem dával gól z penalty asi ve Veselí nad Moravou. Chodil jsem kopat a celkem se mi dařilo. Na rozstřel bych si troufl, většinou to beru bez nervů, takže kdyby na to došlo, asi by nebyl problém.

V hokeji se traduje, že gólmani mají hodně specifické povahy. Platí to i ve fotbale?
Kluci v kabině říkají, že jo (smích). Nějak mi to nepřijde, já se snažím být kamarád s každým. Možná před zápasem je to jiné, přece jen příprava gólmanů je rozdílná.

Parťáka ti aktuálně dělá odchovanec Zbrojovky Vlasta Veselý, jak spolu vycházíte?
S Vesym se známe od doby, co jsem do Brna došel, a vycházíme výborně, je to výborný člověk. Ale já neměl problém ani předtím s Haluzem nebo Martinem.

Předpokládám, že do Brna dojíždíš?
Není to tak daleko, takže dojíždím. A když je potřeba, přespím na hotelu, pokud třeba vím, že máme trénink odpoledne a druhý den ráno.

Máš kromě fotbalu i jiné koníčky?
Asi největším koníčkem je rybolov, pak motorka, servis. Ryby jsem dřív nejedl, ale domů je nenosím ani teď, pouštím je.

Zmínil jsi servis. Je pro tebe výhodné, že nemusíš tolik dumat nad tím, to bude po kariéře?
Určitě, ale není to tak, že bych se upínal jen na jednu věc. Řeším, co bude, lákala by mě trenéřina, už jsem si udělal i tu nejnižší licenci. Nechci čekat, až skončí kariéra, protože to může přijít náhle a rychle. Hledím do budoucna a tyhle dveře nezavírám. Rozhodně ale platí, že zůstanu jen u gólmanů. Když vidím ty tlaky na trenéry ligových mužstev, to bych nechtěl zažít.

Jsi v kontaktu i s mladšími gólmany Zbrojovky? Trénuje s vámi Jirka Floder, David Záleský, nebo i někdo další?
Mladší gólmany sleduju. Chodí s námi trénovat i Mráza z dorostu, takže se podívám, jak hráli, někdy jsou v onlajnu i videa gólů. Když se na něco zeptá, poradím, v kontaktu jsme.

Co bys poradil i dalším mladým gólmanům?
Hlavně je důležité, aby je to pořád bavilo. Třeba já s tím v devatenácti sekl a začal chodit do práce. Prostě jsem dělal to, co mě bavilo, a to tehdy fotbal zrovna nebyl. S odstupem to vidím taky jako dobrou zkušenost, zpětně si toho vážím o dost víc. Nikdo mi teď nemůže říct – ty vole, co mi tu říkáš, vždyť tys nikdy nepracoval (smích).

Díky za rozhovor a ať se daří!