Světoběžník Štohanzl: V Brně jsem si zvykl rychle

B r n o - Jako obvykle vám nabízíme přepis rozhovoru ze zápasového programu, jehož respondentem byl tentokrát Jan Štohanzl.

Pro Jana Štohanzla je nadcházející dvojzápas s Jihlavou zvlášť pikantní. Respektive – byl by, letní posila se toho času bohužel nachází ve stavu zraněných. Jednatřicetiletý záložník právě v Jihlavě s fotbalem začínal a ve své bohaté kariéře vyzkoušel mimo jiné i indickou ligu. Není divu, že právě o tomto exotickém angažmá byla podstatná část našeho rozhovoru.

Jaké byly tvoje první fotbalové kroky?
Začínal jsem v šesti letech s kamarády na plácku v rodné Polné. Tady jsem hrával za přípravku a někdy od jedenácti let jsem působil v Jihlavě, kde si mě vyhlédl trenér. Tady jsem se postupně dostal až do prvního mužstva.

Míval jsi v mládí nějaký vzor, nebo oblíbený klub?
Odmalička jsem měl rád Arsenal, a pořád mám. Hodně jsem koukal na Henryho, Pirese. A nakonec jsem si proti Pirèsovi v Indii i zahrál (smích).

Kteří ze tvých fotbalových souputníků to dotáhli v kariéře nejdál?
V ročníku se mnou hrál Milan Kopic, se kterým jsem byl i v mládežnických reprezentacích. O rok níž byl Theo Gebre Selassie, výrazně mladší byl pak třeba Matěj Vydra.

S Jihlavou se ti povedlo postoupit do ligy, jak na to vzpomínáš?
Hráli jsme druhou ligu, postoupili do první. Pamatuju si i zápas v Brně, kde dával Michal Demeter gól z dálky, tehdy jsem nastoupil jako střídající hráč. V zimě jsem pak přestoupil do Teplic.

Bylo ti dvacet, jak náročné bylo změnit působiště, a to hned takhle razantně?
Tehdy to byl posun za lepším, ale jednalo se o první opravdu větší stěhování a poměrně zásadní změnu. Navíc v zimě (smích). Bylo to trochu náročnější, ale musel jsem to zvládnout.

Na které z tvých dalších působišť vzpomínáš nejraději?
Asi na Bohemku. Dařilo se mi tam, navíc tam byla dobrá parta. A tím nemyslím jen kabinu, ale i mimo, trenéry, funkcionáře a tak dále. V tomhle směru to bylo skvělé. Navíc specifické podmínky vytvářeli i fanoušci. Oni měli jednu zásadu – pokud viděli, že tým bojuje, tak podporovali. Důležité je to, co by mělo být v každé hře. Člověk by do toho měl dát všechno a bojovat, to je základ všeho. Pokud to tam není, tak to neodpustí. Ale pokud ví, že hráči bojují na sto procent a na soupeře zkrátka nestačí, jsou schopní to respektovat.

Myslíš, že v dalším přestupu do Mladé Boleslavi hrál roli i výstavní gól z půlky?
Obecně se mi proti Boleslavi docela dařilo, dával jsem jí v dresu Bohemky dost gólů. Asi to tedy nebylo jen tím jedním z půlky. Byl jsem tam čtyři roky a prožil toho taky spoustu, na což vzpomínám rád. Asi až na ten konec.

A po Boleslavi přišla Indie. Angažmá, které se nepoštěstí zrovna každému. Bylo to dlouhé rozhodování?
Naopak, vůbec jsem neváhal. Okamžitě vyřešeno, dostal jsem lejstro a bylo hotovo. Jasně, objevily se pak trochu pochyby, přece jen se jednalo o úplně neznámé prostředí. Ale věděl jsem, že tam budu s dalším Čechem Pavlem Čmovšem a že se budu mít s kým bavit. Celé to byl hlavně souběh okolností a jsem rád, že jsem to zkusil a šel do toho.

Jak náročné to bylo pro trenéry? Výběr hráčů probíhal formou draftu, o nějakém koncepčním budování týmu se nedá mluvit.
Jednoduché to určitě nebylo. Co se týče cizinců, většinou se jednalo o zkušené fotbalisty, kteří už věděli, co a jak. Moc jim toho říkat nemusíte. Na druhou stranu v týmech bylo šest hráčů z Indie, kteří na takové úrovni nebyli a byl s nimi trošku problém, co se týče taktiky a výkonnosti. Když to převedu na naše podmínky, byli třeba na úrovni třetí ligy.

Byl vůbec čas si něco zjišťovat o indické kopané?
Moc ne. Soutěž začínala, byla nová a nikdo moc nevěděl, co a jak bude. Ani během toho angažmá nebylo moc času, pořád jsme hráli a cestovali.

V takové zemi, jakou je Indie, se asi cestování umí dostat pod kůži, že?
Bylo to někdy hodně náročné. Vybavuju si, že nejbližší tým byl sto kilometrů od nás, jeli jsme tam autobusem a cesta trvala sedm hodin. Dál se muselo lítat, jezdit nešlo. I když jsme hráli doma, tak dostat se jen přes Bombaj trvalo třeba hodinu a půl. Nebo i víc.

Dalo se na tu obrovskou džungli lidí zvyknout?
V podstatě jsem si na to nezvykl nikdy. Dvacet milionů lidí, musím říct, že to bylo někdy dost náročné na psychiku.

A co klima? To asi fotbalu také zrovna nepřálo.
Bylo třeba 33 stupňů, pocitově 40, k tomu hodně vlhko. Fotbal v tom nešel hrát tak jako u nás, pořád v tempu. Bylo to jiné.

Jak ti to šlo herně? Soudě dle ocenění, které jsi dostal, asi docela dobře, ne?
Hrál jsem jako defenzivní štít. Začínal jsem na kraji, ale potýkali jsme se s tím, že ve středu pole nebyla kvalita a potřebná podpora. Když nedostanete kloudný míč, jste tam zabitý. Radši jsem šel do středu, kde jsem byl platnější. Nějaké ceny jsem dostal. Nejvíc mě potěšilo asi to, když jsem nastoupil proti Pirèsovi a byl jsem vyhlášený jako hráč utkání. Pirès se pak po utkání ptal gólmana Šed,y jak je možné, že hraju v Indii a ne někde jinde (smích).

Vnímali jste nějak i bezpečnostní situaci? Kupříkladu vztahy Indie s Pákistánem nejsou zrovna nejrůžovější.
Když jsme jeli na sever, bylo to znát. Všude vojáci, policisté. Nemohli jsme ani z hotelu, když jsme chtěli jít na večeři, zakázali nám to. I jinde jsme byli varováni, že když někam půjdeme, máme o tom říct. Na každém patře v hotelu býval policajt, který tam hlídal.

Byl při tom všem prostor poznat Indii trochu blíž?
To zase ano, třeba Bombaj jsme hodně prolezli. Kdykoliv to šlo, vzali jsme rikšu a jeli do města. Bylo to poměrně levné.

A co sloni, byli k vidění?
Slona jsem viděl a dokonce jsem na něm i jel, ale to bylo až na dovolené v Goa.

Když jsme se v létě o Indii krátce bavili, přišla řeč i na kuchyni, konkrétně jsi zmínil jistou alergii na koriandr.
Ano, koriandr jsem si docela znechutil (smích). Ale kuchyně byla dobrá, dalo se vybrat a najíst normálně, člověk si postupně zvykl a věděl, co a jak. A na hotelu byla i evropská strava, když bylo potřeba.

Jak vás vnímali Indové?
Fanoušci nás poznávali pořád, byli jsme trochu celebrity. Fotbal s nadsázkou teprve poznávali, jedničkou tam jsou jiné sporty, kriket, pozemní hokej a tak dále. Indové obecně byli hodně přátelští, to tady není. Pořád si chtějí podávat ruce, což se nám moc nehodilo, takže jsme si s nimi dávali jen pěstičky (úsměv).

Předpokládám, že v tom hrály roli přísnější hygienické zásady, nezbytné pro cizince?
Ano. Hygienu jsme jako cizinci museli brát docela vážně, protože jsme zvyklí na něco jiného. Jakékoliv oděrky bylo nutné okamžitě dezinfikovat, jinak by byl problém. Celkově bylo to prostředí jiné, nepořádek, zápach, na to jsem si nestihl zvyknout.

Z horké Indie pak přišel návrat do zimního tuzemska, ale ani v Boleslavi, ani ve Slavii to nebylo ono, že?
Jaro jsem odehrál ještě v Boleslavi a pak přešel do Slavie. Tam mi vše zkomplikovalo zranění, které se ke všemu přihodilo v utkání juniorky v době, kdy jsem jako hostující hráč nemohl proti Boleslavi nastoupit. Po uzdravení jsem měl jaro začít v základu, ale před generálkou si natáhl úpon a ze sestavy vypadl. Proti Zbrojovce jsem pak šel na hřiště jako první střídající hráč, vyhrálo se, ale před dalším utkáním mi trenér řekl, že nebudu vůbec v nominaci. Celkově přišla spousta nových hráčů, asi jsem pro ně nebyl perspektivní.

Měl jsi v kabině Zbrojovky po svém přestupu nějaké známé?
Znal jsem Kubu Řezníčka, přes bráchu pak Michala Škodu. A později došel ještě Lukáš Vraštil. Jako protihráče jsem samozřejmě znal i ostatní.

Ovšem ani podzim v Brně zatím nemůžeš hodnotit dobře. Co přesně se stalo třeba při utkání se Spartou?
Je to tak. Ta poslední zlomenina, to už nemůžu nazvat jinak než jako smůlu. V životě jsem neměl nic zlomeného, jen nos ze zápasu. Někdy na začátku zápasu se Spartou jsem šel do souboje, skopli jsme se, dokonce to bylo pískáno jako můj faul. Hned jsem cítil obrovskou bolest a říkal si – fajn, takhle na začátku. Postupně se to horšilo a o přestávce jsem na tom vůbec nemohl stát, došlápnout. Po opíchnutí to bylo lepší, ale po vystřídání to zase začalo bolet a rentgen pak ukázal, že je to zlomené.

Jak se ti daří zvládat tu sérii zranění psychicky?
Je to těžké, člověk by rád pomohl a sedí jen u televize nebo na tribuně. Navíc teď jsme hráli proti Slavii, Boleslavi, čeká nás Jihlava – všechno zápasy, kde bych měl ještě zvýšenou motivaci. Psychicky je to dost náročné.

Máš nějaké mimofotbalové koníčky?
Mým koníčkem byl poslední měsíc byt (smích). Pořád jsem kolem toho něco zařizoval, abych měl potřebné zázemí. Bydlíme s přítelkyní v Žabovřeskách, je tam klid, městská doprava, vše blízko. Už jsem si pořídil i šalinkartu (úsměv). Jinak rád jezdím na výlety a fotím.

Jak se ti zatím v Brně líbí?
Rychle jsem si zvykl a zabydlel se. Brno jsem znal už z mládí, moc se od té doby nezměnilo. Líbí se mi tu, město je absolutně v pohodě, hlavní devizou je klid. Jsem rád, že můžu poznávat něco jiného než Prahu, kde jsem byl už dlouho a nelíbilo se mi tam. Ono se říká, že Brno je pohodovější a s nadsázkou připomíná vesnici, lidi mají k sobě blíž.

Díky za rozhovor a ať se daří!