ROZHOVOR Z PROGRAMU: Ondřej Vaněk

ROZHOVOR Z PROGRAMU: Ondřej Vaněk

B r n o - V zápasovém bulletinu pro utkání s Varnsdorfem jste si mohli přečíst hned dva rozhovory. Ten první byl s Ondrou Vaňkem, poslední a nejzvučnější posilou Zbrojovky v této sezóně. Přepis vám jako obvykle nabízíme na webu.

Tahle přestupová bomba se rodila pozvolna, nakonec ale ve druhé lize opravdu třeskla. Do Zbrojovky se vrátil záložník Ondřej Vaněk, devětadvacetiletý světoběžník a reprezentant, který první fotbalové kroky činil právě v Brně. A návrat to je zatím celkem vydařený – Ondra ve čtyřech zápasech dvakrát skóroval a na další tři góly nahrál, kromě toho stál i u zrodu dvou branek v bitvě s Líšní. Teď se Ondra těší na to, že po reprezentační pauze znovu vyběhne na Srbské do další bitvy – proti Varnsdorfu.

Ondro, jaké byly tvoje fotbalové začátky?
Začínal jsem tady, v Zemanu Brno, to mi bylo pět let. Ze začátku ještě na škváře. Nebylo to nic nezvyklého, i na Janouškové před umělkou byl třeba písek. Právě na Janouškovu jsem šel do třetí třídy, od té doby jsem byl ve Zbrojovce až do dorostu.

Na které trenéry vzpomínáš nejraději?
Těch bylo, a všichni dobří. Do deváté třídy nás měl pan Kučera, potom jsem byl dva roky pod panem Grmelou a pak Zelňa, Libor Zelníček. Nestěžoval jsem si (úsměv).

Býval jsi vždy v záloze?
Ze začátku jsem hrával v útoku, až pan Grmela ze mě udělal středního záložníka. Takže díky panu Luďovi (úsměv).

V dorostu zamířily tvoje fotbalové kroky mimo Brno, jak k tomu došlo?
Tehdy se ozvala Slavia, slovo dalo slovo a přišlo mi to zajímavé. Nelituju toho, byl to jeden z kroků, který mou kariéru ovlivnil. Slavia tehdy hrála Ligu mistrů, tým fungoval. Pak přišly problémy, když jsem byl na farmě v Hlučíně, nedošla nám třeba půl roku výplata. Kluci pak už chodili normálně do práce, kdo tohle nezažil, nepochopí. Nevím, jak bych to zvládl bez rodičů, bylo mi devatenáct. Tehdy mi hodně pomohl pan Pelta, který mě vzal do Jablonce a tam jsem začal hrát pořádně velký fotbal. Za to mu patří velký dík.

Když se ohlédneš za prozatímní kariérou, čeho si ceníš nejvíc?
Nejlepší byla Plzeň, dva tituly, mistrovský tým. S Jabloncem jsem zase vyhrál pohár a Superpohár. To bylo taky fajn. V Plzni jsem vlastně zažil ještě ten původní tým, s Horvim, chyběl už jen trenér Vrba.

Je Horvi opravdu tak výjimečný, jak se říká?
Jasně. Na něj budu vzpomínat vždycky rád. Je to ikona, pan fotbalista. Rád s ním kdykoliv pokecám.

Když jsme u toho, ve Zbrojovce máš zatím taky solidní čísla, fanoušci tě srovnávají třeba s Pavlem Zavadilem. Je to příjemné?
Rozhodně, to je taky pan fotbalista, má parádní standardky a centry a obrovskou výdrž a oddanost fotbalu. Já mám devětadvacet let, takže kdybych hrál tak dlouho jako on, byl bych šťastný (smích).

Pobavili jste se ve čtvrtek Za Lužánkami?
Nestihl jsem ho, dali jsme ale řeč třeba s Polsonem (Janem Polákem – pozn. red.).

Bylo ti líto, že jsi při exhibici sám nastoupit nemohl?
Je to škoda a mrzelo mě to, ale s ohledem na terén nemělo cenu riskovat. Tahal mě sval a rozhodli jsme se takhle, aby z toho nebylo něco vážnějšího. Teď už od pondělka trénuju a moc se těším na pátek. Doufám, že přijde co nejvíc lidí. Vůbec bych jim chtěl poděkovat za to, jak chodí a jezdí na venkovní zápasy, klobouk dolů. Třeba v Chrudimi, kolik jich s ohledem na počasí a termín bylo, neuvěřitelné. Doufám, že jim to budeme vracet výhrami, patří jim velký dík, moc nám pomáhají.

Zápas v Chrudimi byl vůbec náročný. Těžké podmínky, prohrávali jsme, soupeř zahrával penaltu.
Věřil jsem pořád, i při penaltě. Ono se řekne, že to bylo 1:1 a soupeř měl penaltu, ale předtím jsme měli velké šance my, Meggy břevno a tak dále. Pořád jsem věřil, že to zlomíme, i při té penaltě jsem věřil, že to nedá. Pak už jsem věděl, že to zlomíme. Že nemůžou ten tlak vydržet celou dobu, což se taky stalo.

A roli jsi u toho hrál i ty, konkrétně přihrávkou na zlomový gól. Adam Fousek po utkání říkal, že s touhle variantou počítal, trénujete to?
Zkoušíme to takhle, kluci o tom vědí, že tam ty míče dávám. Neříkám, že takhle vyjde přesně každý balon, ale jednou to nevyjde, podruhé jo a pak to může dopadnout takhle. Budu rád, když se mi i dál bude dařit přispět k výhrám, ale hlavní je zkrátka vítězit.

Měl jsi v kariéře nějaký oblíbený klub, případně hráče?
Míval jsem rád Real Madrid, ale v poslední době už moc ne. Souvisí to s tím, že mám hrozně rád Cristiana Ronalda, takže to bylo i díky němu. Už je pryč, tak tomu moc nedávám.

A nehodláš přesedlat na Juventus?
To ne, italská liga se mi moc nelíbí. To spíš ta španělská, technika, přihrávky, to se mi líbí. To bych chtěl hrát i tady (smích).

Máš před sebou nějaké konkrétní fotbalové cíle?
Nic konkrétního, v tuhle chvíli jen klubový úspěch. Je mi 29, všechno záleží od výsledků, co na hřišti předvedeme. Když budeme dobří a budeme vyhrávat, něco se naskytne. Ale neřeším teď nic jiného, než tuhle sezónu, ta je na prvním místě. Postup do ligy, kam Zbrojovka patří, hrotně mě mrzí, že hrajeme druhou ligu, a chci pomoci do první. To je jediné, co mě teď zajímá.

Jak proběhla adaptace zpět v Brně a v tuzemské kabině?
Je to super, tohle mi chybělo. Neříkám, že v Rusku parta nebyla, ale tady je to jiné. Jste zkrátka doma, je sranda, je fajn se hodně smát. Doma je to nejlepší, venku i když člověk umí jazyk, nemůže chytit všechno.

Jak ti šla ruština?
Jazyk jsem se naučit musel, neměl jsem na výběr. Nikdo tam anglicky nemluvil, nebyli tam Češi ani Slováci. Naučil jsem se dobře, i azbuku umím. A rázem to pak bylo lepší, když jsem jazyk uměl víc. Zhruba za půl roku jsem rozuměl, ruština není těžká. Možná sem tam plácnu nějakou blbost, ale dorozumím to a to lidí vždycky ocení, když se snažíte. Obecně na Rusko nedám dopustit a rád se tam budu vracet.

Už jsi jednou říkal, že ruskou zimu jsi vlastně pořádně nezažil, je to tak?
Vždycky jsem zimě uletěl, ať už domů, nebo na soustředění. To se lítalo na Kypr, do Španělska, vždycky na dva týdny, pauza, na další dva týdny.

A ani výletů na východ ve fotbale není tolik, že?
Teď je tam Krasnojarsk, předminulou sezónu to byl třeba Vladivostok. Osm hodin, to jsem v životě na zápas neletěl. Ale letíš to jednou, tak se to dá. Obdivuju hokejisty, ti tak lítají pořád. Jednou Vladivostok, pak Čína, pak hranice s Mongolskem, pak třeba Finsko. Ve fotbale je to všechno kolem Moskvy, v evropské části. Asi je to i klimatem, nejspíš.

Díky za rozhovor a ať se daří!

další články

Zemřel Jozef Obert
A-tým
20.10.2020 | Klub

Zemřel Jozef Obert

Náš klub zastihla smutná zpráva. Na sklonku minulého týdne zemřel ve věku 82 let někdejší...
Trenér Machálek: Jsme rádi, že můžeme trénovat kompletní
A-tým
19.10.2020 | Martin Lísal

Trenér Machálek: Jsme rádi, že můžeme trénovat...

B r n o - Za normálních okolností by se Zbrojováci po výjezdu do Jablonce chystali na domácí bitvu...
Aktualizovaný tréninkový režim Zbrojovky
Ostatní
17.10.2020 | Martin Lísal

Aktualizovaný tréninkový režim Zbrojovky

B r n o - S ohledem na platná nařízení vlády docházelo v průběhu týdne k dalším změnám v...