ROZHOVOR Z PROGRAMU: Jakub Šiman

B r n o - Součástí pátečního zápasového bulletinu byl i velký rozhovor s gólmanem Jakubem Šimanem. Jeho přepis si nyní můžete přečíst i na webu.

Vůbec první posilou zimního přestupního období byl sedmadvacetiletý brankář Jakub Šiman. Odchovanec rokycanského a plzeňského fotbalu před příchodem do Brna naposledy působil v Příbrami, v její bráně dvakrát trápil i brněnské střelce. Po příchodu do Brna zatím kryje záda Martinu Berkovcovi, nyní jej tedy čeká pikantní souboj s bývalým týmem. A při té příležitosti se vám blíže představí v následujícím rozhovoru.

Jakube, jaké byly tvoje první kontakty s fotbalem?
Začínal jsem v rodném Holoubkově, když mi bylo asi pět a půl. Z Holoubkova jsem šel do Rokycan a po pěti nebo šesti letech do Plzně.

A od začátku jsi byl v bráně?
Vždycky jsem býval mladší, než ostatní hráči, takže jsem mezi nimi nějak pobíhal. Pak mě zkusili dát do brány a začalo mě to bavit, tak už mi to zůstalo. Bylo rozhodnuto.

I postavou jsi patřil k nejvyšším, jako teď v Brně?
V ročníku asi jo, ale tím, že jsem hrával se staršími, se mi ty vzpomínky trochu stírají (smích). Tam jsem asi tolik nevyčníval. Potom postupem doby už jsem mezi nejvyšší samozřejmě pokaždé patřil.

V Plzni jsi zažil ještě období před vzestupem klubu?
Ano, přišel jsem krátce před trenérem Vrbou, pod kterým se to začalo zvedat. Jako kluk jsem si to užíval, najednou to nebyl průměrný klub, ale jeden z nejlepších. Pamatuju, že v sektoru, kam se teď dávají nejlepší lístky, nás bylo pár, na stadionu byla ještě atletická dráha. Měl jsem to štěstí, že jsem od nějakých sedmnácti let nakukoval i do prvního týmu, na tréninky, potom i na soustředění. Hrál se tu nejhezčí fotbal, lidi byli spokojení, přišla Liga mistrů. Klobouk dolů, že i teď, kdy bojují se soupeři s vyššími rozpočty, se Plzeň i po těch letech pořád drží nahoře.

Jako dvanáctiletý kluk jsi do Plzně dojížděl?
Ano, chtěl jsem dodělat v Rokycanech školu, až potom na střední jsem šel na sportovní gympl do Plzně. Ale i tak jsem pořád jezdil, nechtěl jsem být na intru, aby mi někdo řídil, v kolik a kde mám být. Hodně mi pomáhali rodiče, přijeli, když jsem toho měl hodně, nebo mě dovezli alespoň na nádraží, protože v Holoubkově je to dálka. Ve škole mě někdy pouštěli dřív, abych to stíhal, vycházeli mi vstříc. A jak pak v osmnácti bylo auto, vyřešilo se to (smích).

Jak vlastně dopadl tvůj ročník v Plzni, co se týče kariéry?
Do širšího kádru nás pár nakukovalo, z ročníku 95 to byl třeba Jirka Piroch, který je teď na Dukle, nebo Adam Čihák, ten je aktuálně v béčku po zranění. S těmi se mi hrálo dobře.

Co Liga mistrů, sledoval jsi ji v Plzni osobně? Respektive v Praze, kde měla Plzeň první rok azyl.
Ano, na každý zápas jsme měli lístky. A potom při druhé účasti, kdy hrála Plzeň ve skupině s CSKA Moskva, Manchesterem City a Bayernem, jsem si zachytal i mládežnickou Ligu mistrů. Sice už jsem tou dobou byl v juniorce, ale dostal jsem na dva zápasy možnost jít do devatenáctky.

Jak se pak dál vyvíjela tvoje kariéra? Měl jsi možnost zůstat v Plzni, nebo jsi preferoval hostování?
Mohl jsem být třeba trojka, ale já jsem vždycky chtěl jít spíš někam sbírat zkušenosti, než abych byl nevyužitý. Cítil jsem, že to potřebuju k růstu. Proto i když mi není ještě tolik, mám už těch honovaček za sebou hodně. Přišlo mi to vždycky jako lepší řešení, než sedět v klubu, byť fantastickém. Potřeboval jsem zkušenosti.

První byly Domažlice?
Je to tak, tehdy končil Pavel Horváth kariéru a začal trénovat, tým sahal po druhé lize, byl to dobrý kádr. Osmdesát procent hráčů prošlo Viktorkou, klapalo to, byla to moje první zkušenost s dospělým fotbalem a hned skvělá. Pak přišel Sokolov, kde jsem začal i chytat, ale po pár kolech dostal šanci zkušenější Belaň. Potom jsem šel zpět do Domažlic, zase do Plzně, pak do Radotína, do Tábora a znovu do Sokolova. A potom už následovala Příbram, kde jsem si zachytal první ligu.

To asi bylo navzdory sestupu vydařené období, že?
Přicházel jsem s tím, že budu jako dvojka za Martinem Melicharem. Ten dochytával sezónu, kterou ukončil covid. Jenže jsem právě s covidem taky bojoval, vypadl jsem z toho, bylo to složitější období, nechodil jsem ani na lavičku. V zimě se ale nedařilo, a to ani gólmanům, tak jsem dostal šanci. Šel jsem do brány s tím, že si to chci maximálně užít, tlak nebyl takový, všichni nás odepisovali. Ale ještě jsme zabrali a moc nechybělo, abychom si to v Teplicích rozdali o záchranu. Ligu jsem si užíval, což snad bylo vidět i na výkonech.

Co řadíš nejvýš, remízu v Plzni?
To byl hodně divoký zápas a malá výhra. Vzpomínám si, že poprvé mohli po covidu dojít lidi, alespoň 1200. Není to moc, ale byl to zážitek, po té době. Pro mě to navíc byl zápas doma, dostal jsem smolný gól, ale zremizovali jsme to na 3:3. Zážitek.

A dařilo se ti i proti Zbrojovce, ať už v první lize, nebo na podzim v druhé.
Už jsem říkal v zimě, že oba ty zápasy patřily mezi moje nejpovedenější. Na kluky mi to šlo (smích). Předtím jsem chytal proti Brnu ještě za Táborsko, to jsme doma prohráli 1:2. Podzimní zápas mi navzdory prohře taky docela vyšel, jinak se nám ale na podzim moc nedařilo. Začaly se kupit problémy a nefungovalo nám to tak, jak by bylo potřeba. Ale to už je pryč, teď klukům přeju, aby se zvedli, nějaký vztah k Příbrami pořád mám.

Bude pro tebe nadcházející zápas pikantní?
Určitě ano. Hrozně se těším, kluky jsem dlouho neviděl. Budu rád, když vyhrajeme, ale pak se jim začne dařit. Přece jen mi Příbram umožnila chytat ligu a dali mi šanci ve chvíli, kdy už mi ji moc lidí třeba nedávalo.

V Brně jsi zatím naskočil do přípravných zápasů, jak vidíš svou další roli?
V přípravě jsem si docela zachytal, tím že byla tak dlouhá a až na jeden zápas, kdy chytal Flodřis, jsme na to byli dva. Třeba Trenčín byl hodně náročný, hráli dobře, byl to asi nejlepší soupeř v přípravě. První zápas proti Zlínu byl náročný zase jiným způsobem, byl jsem tu pár dní a první zápasy v přípravě jsou hodně specifické, je to velký skok. Jinak kryju záda Berkymu, trénuju a čekám na šanci. Nebudu říkat, že mi nevadí, když nechytám, každý hráč chce hrát, ale respektuju to, že Berky odchytal fantastický podzim a díky němu je Brno první. Věřím, že když budou trenéři se mnou spokojení, zasloužím si šanci nějaký zápas odchytat, ale to jsou všechno kdyby. Hlavní je týmový cíl.

Na první pohled je vidět, že s Berkym máte hodně slušný vztah.
Od prvního dne, kdy jsem přišel, jsem z kabiny nadšený. Když se někdo zeptá na Brno, nemohu říci nic špatného. Jsem spokojený po fotbalové i lidské stránce. S Berkym jsme oba gólmani, ale nejsme typy, co by si jeden druhému nepřáli, naopak. Přejeme si úspěch. Já si můžu jen vážit toho, že se od něj můžu učit, zkušeností má na rozdávání. Povahově i lidsky nemáme problém, naopak každým dnem si to užívám víc a víc.

Takže nepatříš mezi typy, které jsou spíš uzavřenější?
Naopak, fotbal mě baví nejen pro sport samotný, ale mám rád i to, že jsem součástí kabiny, řešíme všechno možné a po tréninku třeba něco podnikneme. Tady mi to naprosto sedlo, protože kluci jsou podobně nastavení. Nejsem typ, co by někoho pozdravil a mlčel, jsem přesný opak, potřebuju vědět o všech všechno. Je to i lepší, když víte, o čem se s kým bavit, jak se bavit. Pomáhá to i v bráně, každý potřebuje něco jiného, někdo snáší kritiků hůř, někdo lépe, na někoho je lepší radši neřvat v první minutě.

Máš už v Brně zázemí?
Mám, klub mi našel byt na Lesné, na stadion to mám pár minut. Nic mi tam nechybí. Město už jsem si prošel, kluci už si dělají srandu, že tu jsem chvíli a orientuju se jako starousedlík. Názvy místních částí už jsem pochytil, takže i v tomhle ohledu jsem spokojený.

Jaké jsou tvoje mimofotbalové koníčky?
Mám rád sport obecně, nejsem asi jediný, kdo rád hraje na PlayStationu. Teď jsem ostatní uvalil do formulí, i u toho je sranda. Rád jsem aktivní i společensky, jít si někam na večeři sednout, do kina, na bowling. Jde o to, aby se šlo někam jako parta, pak každá blbost může být zábavná.

Míval jsi v mládí nějaký vzor, případně oblíbený klub?
Petra Čecha. Měli jsme podobnou cestu, prošli jsme Plzní, studovali sportovní gympl. Teď že bych měl jednoho, to asi ne, spíš se koukám na všechny, od každého se mi líbí něco jiného. Za všechny asi Mendy, ten je gumový, dál třeba ter Stegen, i když je to jiná postava. Čecha jsem sledoval na turnajích, pak šel do Chelsea, které jsem fandil, a tím to bylo jasné. Stal se legendou.

Díky za rozhovor!