Rozhovor s novým fyzioterapeutem Matějem Šenderou

Realizační tým Zbrojovky Brno se před sezonou rozrostl o další důležité jméno. Fyzioterapeut Matěj Šendera dosud sbíral zkušenosti nejen v pražských prvoligových klubech, ale dva roky strávil i u saúdskoarabského mužstva Al Ettifaq. V rozhovoru pro klubový web jsme mluvili o jeho angažmá na Blízkém východě i prvních týdnech ve Zbrojovce Brno.

V kariéře jsi prošel spoustou angažmá, ale tím zřejmě nejzajímavějším bylo působení v Saúdské Arábii. Jak ses k takové nabídce dostal? 

Dostal jsem se k ní přes fyzioterapeuta Michala Rukavičku, který mě kdysi seznámil s jedním lékařem z Gruzie. Ten byl v té době hlavním doktorem gruzínské reprezentace a zároveň tvořil nový lékařský tým v saúdskoarabském klubu Al Ettifaq. Dal mi nabídku jít do toho s ním.

Následovalo klasické kolečko výběrového řízení. Absolvoval jsem pohovory, prezentace i jiné úkoly a na konci mi oznámili, že mě berou. Tým jsme začali budovat v podstatě na zelené louce. Nastavovali jsme tam celkovou koncepci práce, systém léčby i základní principy fungování.

Takže jsi tam přišel v době, kdy saúdskoarabský fotbal teprve rostl do podoby, ve které jej známe dnes?

Přesně tak. Ale už před pěti lety, kdy jsem tam začínal, se v Saúdské Arábii objevovala první zajímavá jména. Nebyli to úplně nejlepší světoví hráči, ale pořád šlo o fotbalisty, kteří měli za sebou skvělé kariéry v top evropských klubech. Mezi nejvýraznější příklady patřili třeba Éver Banega nebo Odion Ighalo. Ten skutečný boom přišel zhruba o dva roky později.

Působil jsi v klubu, který si většina lidí spojí s trenérem Stevenem Gerrardem. Jaký na tebe Al Ettifaq udělal dojem?

Al Ettifaq je klub s velkou tradicí. Jednou získal titul, ale nikdy nepatřil mezi ty úplně nejsilnější týmy, jako jsou třeba Al Hilal, Al Nassr nebo Al Shabab. Dá se říct, že jde spíše o lepší průměr ligy. Každopádně ta tradice tam byla opravdu znát a fanouškovská základna také nebyla špatná s ohledem na to, že je to spíše provinční klub.

Jaká tam byla návštěvnost?

Hodně to záleželo na soupeři. Někdy přišly třeba jen dva tisíce diváků, ale když jsme hráli proti velkým týmům jako Al Hilal, najednou jich bylo na tribunách i třicet tisíc. Problém je, že tamní stadiony jsou obrovské, takže když přišlo pět tisíc diváků, působilo to až trochu komicky, jako kdyby tam skoro nikdo nebyl. Ale když se stadion naplnil, atmosféra byla skvělá.

Co dnes obnáší role fyzioterapeuta ve fotbale, konkrétně u Zbrojovky?

Moji hlavní náplň tvoří každodenní i dlouhodobější péče o hráče. Běžnou rutinou před tréninkem je uvolnění hráčů, tejpování nebo jiná specifická cvičení. Hlavním důvodem, proč si mě trenér vybral, je práce se zraněnými. Procházím s nimi celý proces od první spolupráce s lékaři a diagnostiky. Dále jim pomáhám s cvičením na lehátku, v posilovně i na hřišti. S kondičními trenéry je naším cílem vracet hráče zpět do hry co nejrychleji a zároveň v ideálním fyzickém stavu. Když jde vše podle plánu, jsou pak někteří kluci v ještě lepší formě než před zraněním. Po tréninku přichází na řadu regenerace, péče o chronické problémy nebo drobné bolístky, které hráči mají.

Jaké schopnosti musí fyzioterapeut mít, aby dobře fungoval v moderním fotbale?

To je otázka, na kterou bych sám někdy rád znal jasnou odpověď. Fyzioterapeut je dnes taková spojovací osoba mezi doktorem, trenérem a hráčem. Prostě člověk, který je někde uprostřed a měl by mít přesah do více oblastí. Musí rozumět diagnostice a mít aspoň základní lékařské znalosti. Samozřejmě záleží i na tom, jaký typ fyzioterapeuta chce být. Někdo se soustředí výhradně na práci na lehátku, jiný preferuje práci v gymu, což je velký trend v poslední době. Já jsem ještě z generace, kdy nebyly realizační týmy tak široké, a musel jsem zvládat všechno. To mě donutilo zajímat se o víc věcí napříč obory. A taky je výhodou, když si fyzioterapeut dokáže navnímat styl hry týmu třeba přes kondiční trenéry nebo trenéra samotného.

Jiné typy zranění a nároky jsou u týmu, který drží balon, má hodně akcelerací, decelerací či krátkých pohybů, a jiné zase u týmu, který hraje spíš na protiútoky, kde se běhá ve vyšších rychlostech. Rehabilitace se pak přizpůsobuje i herní pozici. Jinak řešíme zraněný hamstring u středního záložníka a křídelníka. Každý má jiný pohybový profil. Není to alfa a omega, ale určitě je výhoda, když fyzioterapeut o rozdílech něco ví. Mně k tomu pomáhá i to, že fotbal je moje celoživotní vášeň, takže se rád o těchto věcech bavím i nad rámec samotné práce.

Zmínil jsi, že někdo se zaměřuje spíše na lehátko a někdo jiný zase na posilovnu. Kde se cítíš nejsilnější ty?

Možná právě v té komplexnosti. Baví mě celý ten proces od začátku až po návrat hráče na hřiště. Sleduji jeho reakci i potřeby a zjišťuji, kde má slabiny, na kterých můžeme společně zapracovat. Obecně to dnes samozřejmě závisí i na šíři realizačního týmu. Ve velkých klubech jsou specialisté na každou fázi: jeden na lehátko, jiný na gym, další třeba funguje na pozici return-to-play kouče. Klíčem je vždy komunikace. Lidi na sebe musí být napojení, aby nevznikaly chyby v procesu. 

Dokázal bys srovnat Zbrojovku s prvoligovými kluby, kde jsi dříve působil?

Zbrojovku vnímám velmi pozitivně. Za tu chvíli, co jsem v klubu, je vidět velká profesionalita na všech pozicích. Nechci, aby to znělo jako klišé, ale je zvláštní, že klub s takovou tradicí nehraje první ligu. Znám spoustu hráčů, kteří prošli zbrojováckou mládeží a dnes jsou v top mužstvech. Teď cítím, že se tu vše mění. Když mě oslovil Martin Jiránek, byl jsem zvědavý. Musím říct, že ta vize mě opravdu zaujala. 

Hned při prvním utkání jsi zažil plný kotel fanoušků v Českých Budějovicích. Jaké to bylo?

Bylo to něco neskutečného, připadal jsem si jako na ligovém zápase. Tolik fanoušků na venkovním utkání jsem často neviděl ani v nejvyšší soutěži, atmosféra byla fakt fantastická. My v realizačním týmu to prožíváme možná ještě víc. Připravujeme hráče celý týden, žijeme tím, a když se to pak spojí s takovou podporou, tak z toho máme velkou radost. To je důvod, proč to děláme.